Nerodící půda, vychovatel zvaný „EU“ a „zelené biotraktory“

Otevírám internet a hned  první „express“ zpráva, o kterou zavadí mé oko, informuje o půdě, která v Česku přestává rodit. Autor článku dále konstatuje  poměrně známou věc: Hlavním viníkem je vodní eroze. Tou je bezprostředně ohroženo až 50 % veškeré orné půdy na našem území a právě ona může za úbytek organické hmoty v ornici. Spásné řešení pak prý spočívá v hromadném kompostování bioodpadů, k čemuž jsme se dokonce zavázali v rámci jakési „pětiletky“ plnění direktiv rodičovského vychovatele zvaného EU.

Celá věc s kompostováním má samozřejmě své opodstatněné jádro, nicméně zřetelně poukazuje na několik, obecněji se vyskytujících, aktuálních jevů v naší společnosti.

Mezi první jev bych zařadil onen  „rodičovský“ přístup EU, tedy úředníků, kteří centrálně nařizují co je dobré, co kdo má a  naopak nesmí dělat. A pokud poslušná „ratolest - stát“  splní požadavky „rodiče - EU“ dostane za to „pamlsek“ ve formě dotací a příspěvků...Jinak hrozí „výprask“ – sankce.

Dalším jevem je tak zvané „průmyslové zelenání“. Spousta manažerů totiž zjistila, že „duch doby“ pokročil a již není možné devastovat prostředí klasickým způsobem. Nově je nutné svoji činnost alespoň trochu „ozelenit“. Někteří to umí tak chytře, že za „ekologické“ a „zelené“ vydávají i velmi sporné činnosti s účinky, které jsou často přinejmenším stejně negativní, jako před „zelenáním“. Můžeme zde tedy mít “zelené traktory“pohánějící „zelené štěpkovačky“, „zelené sekačky“, „zelené hrabačky“.., a pak, „zelené náklaďáky“, které nám všechen ten bioodpad odvezou do „zelené kompostárny“. Celé to poháníme „zelenou“ bionaftou, což nezapomeneme na patřičných místech viditelně zdůraznit, abychom si tak připsali „slušňákovské“ biobody. Docela vážně by mě ale zajímala bilance opravdové ekologičnosti takového počínání. Ve světle například oné „bionafty“, na jejíž výrobu spotřebujeme víc klasické nafty než získáme onoho „zeleného ekopaliva“,  si nedělám žádné iluze.

 Radost pak z toho má jistě „Béďa Trávníček“ od Mountfieldu, protože mu tím krásně rostou kšefty se zahradní technikou a také zemědělci-kšeftaři, kteří plundrují naši půdu velkoprůmyslovým pěstováním řepky na obchodování právě s tím „zeleným“ biopalivem... Zatímco oni se „zelenají“ česká krajina každým jarem víc„žloutne“. Bedlivý pozorovatel si pak může všimnout, že řepka je kolikrát vyseta na tom samém lánu několik let po sobě. Nedodržují se osevní postupy, což je jeden z faktorů, který  na kvalitě orné půdy rozhodně nepřidá.

S údivem ve mě vzrůstá pocit, že stále víc žijeme ve společnosti, která úředně zakazuje jakékoliv jednoduché řešení. Místo toho, abychom šli přímo do krajiny a tam se zamysleli nad levnými a jednoduchými opatřeními, rozpomněli se na „moudra“ našich dědů, všechno plánujeme direktivně odshora. Dříve z vůle „táty státu“, dnes „vychovatele EU“. Je to celé vlastně docela ďábelský obchod. Nezodpovědný zemědělec, nedbající základních pravidel udržitelného hospodaření v krajině ničí půdu. Žene tak do vysokých otáček byrokratický aparát, který vymýšlí různé biče aby stav alespoň trochu napravil, protože škody začínají být více než zjevné. Zadotujeme tedy nápravu, na čemž se zase živí projekční a zhotovitelské firmy, což uvítá také výrobce techniky a mechanizace... Pohybujeme se v jakémsi začarovaném „velkém kruhu“, který sice dobře generuje peníze, „blahobyt“ a „protáčí“ ekonomiku, zato jeho aktéři, už ze samého principu věci, odmítají jakékoliv trvalejší řešení příčin. Centrálně pak řešíme pouze následky. Vypíšeme výběrové řízení na velké investiční akce, zatímco mnozí se na tom jen tak mimochodem nějakou tou „malou domů“ obratně přiživí...

O kolik by vše bylo jednodušší (a levnější), kdyby tu po celé republice žil místní „osvícený“ zemědělec nebo starosta s láskou k rodné hroudě, a rozpomněl si, že tu kdysi bývala mez... Tak jí obnoví. Jezdí těžkou mechanizací po půdě čímž jí zhutňuje? Tak obnoví polní cestu a na pole bude jezdit po ní. Potok uprostřed lánu mu každý rok způsobí výmoly a břehové nátrže?  Vyčlení pět metrů po každém břehu, kde nechá růst trávu, vysází stromy... A najednou se zjistí, že půda pookřála, vrátilo se zpěvné ptactvo, hluboké erozní rýhy díky mezi a polní cestě zmizely a vesnice po proudu potoka není při každé letní bouřce zaplavována spláchnutou ornicí až k Pepíkovi na náves...

Zde tedy máme příklad „malého kruhu“. Jedná se o místní iniciativy jaksi odspoda: O práci spolků, sdružení a jednotlivců tvořících ve svém důsledku zdravou fungující společnost zodpovědnou za krajinu domova. Začíná to tím, že po sobě odneseme odpadky a nenecháme je v pangejtu u cesty, pokračuje to přes dobrovolnou činnost, třeba vysázením aleje ovocných stromů a končí to tím, že nám není lhostejné co se s tou alejí a krajinou děje...

Problém naší krajiny, půdy ale i „zdraví“celé společnosti nakonec není ani v technice, ani v inženýrech. Problém je v ideologii hlásající „vydělat co nejvíc peněz za co nejmenších nákladů“! Pokud takto bude uvažovat dostatečný počet „zemědělců“, pak tady, i přes direktivy centrálního aparátu, dotace a komposty, zbyde měsíční krajina a poušť...

Šancí je jít odspoda „malým kruhem“. Pak nebude zapotřebí, aby se k tomu traktory povinně „zelenaly“, nafta byla „bio“ a dotace byly „eko“. Všechno je na nás – lidech.