Propouštíme vás, jste o 3 – 4 vteřiny pomalejší než automat!

Představte si, že jednou takhle přijdete do práce a tam vám sdělí, že litují, ale musí vás propustit, protože automat zvládne odbavit zákazníka v průměru o 3 – 4 vteřiny rychleji než vy! Prostě už nejste efektivní a objevilo se „nóvum“, které vás nahradí. Firma musí maximalizovat efektivitu, a i kdyby takto pragmaticky nechtěla uvažovat, mezinárodní hyperkonkurence jí k tomu donutí.

Stojíte na ulici a přemýšlíte, co je špatně, co se to se světem a společností stalo, proč zrovna vy... Avšak i přes osobní křivdu, kterou ztráta zaměstnání bezesporu je, i přesto že se cítíte sami v sobě skleslí a poražení, přesto že můžete cítit vlastní vinu (málo jsem se snažil/a, byl/a jsem málo pružný/á) přesto jste se bez zaměstnání neocitli zdaleka sami a vinu za ztrátu práce ani v nejmenším nenesete! Nejnověji mě v tomto názoru utvrdil článek v dnešní v MF DNES o rušení pokladních u společnosti Mc.Donald´s. Mají být nahrazeni efektivnějšími automaty s dotykovým displejem.

Jako bych slyšel stovky a tisíce různých okravatělých manažerů nejrůznějších podniků a provozoven říkat stejnou větu: „Jde o to, že je třeba  zvýšit efektivitu, což milý zaměstnanci račte  pochopit, a vaše budoucnost, to už není můj job“. Přičemž ukazují propouštěným lidem dveře vedoucí na ulici a na lavice pracovních úřadů...

Nejde mi o to za každou cenu kritizovat různé snahy o úspory. Jenom se spolu se sociologem Zigmundem Baumanem ptám co vlastně jednou budeme všichni dělat? Kde budeme pracovat? Jak bude vypadat naše společnost, budou – li výše zmíněné trendy pokračovat či dokonce narůstat na intenzitě?

Otázky jsou to legitimní, protože jejich reálnou tíži začínáme pociťovat ve velkém sami na sobě. Nejdříve nám jaksi mezi prsty protekly statisíce pracovních míst v průmyslu u dnes již neexistujících podniků. Říkávali jsme nevadí. Průmysl nahradí sektor služeb. Ale ouha! Pokladní najednou nahrazuje automat s „usměvavým“ displejem, místa u přepážky v bance jsou ohrožena zavedením e-bankingu, telekomunikační operátoři vyvážejí některá pracovní místa třeba do Indie.... Kde ve světle těchto faktů bereme jistotu, že zrovna sektor služeb zajistí lidem alespoň trochu jistou a stabilní práci? A když to tedy není ani průmysl, ani sektor služeb, co tedy?

Další ze sociologů - Ulrych Beck - se domnívá, že nám (kromě hrstky expertů pracujících pro korporace) reálně hrozí spíš přerozdělování nezaměstnanosti, než pracovních míst. V důsledku globalizace již věci jako politika zaměstnanosti či práva zaměstnanců přestávají být v režii národních států. Spíše nás čeká jakási šedá zóna kdesi mezi prací a neprací... Jakési Ani – Ani. Ani nezaměstnaný, ani jistá práce. Řadu z nás pravděpodobně čeká několik neplnohodnotných zaměstnání najednou se všemi sociálními důsledky pro celou společnost. Děti uvidíme jednou za týden (v lepším případě), o dovolené si necháme jenom zdát, častými hosty u nás budou obavy z budoucnosti a všudypřítomná vlezlá nejistota.... Však se zeptejte lidí, kteří dělají v montovnách a logistických centrech, v oněch škatulích u dálnic. Jistě vám o stabilním a kvalitním zaměstnání příliš vyprávět nebudou... A to ani nemluvím o tom, že pokud se v orloji zvaném „světový trh“ cosi hne, tak investoři zvednou kotvy a zůstanou po nich právě jenom ty prázdné škatule.

Takže nezbývá, než se připravit na dobu, kdy i nám okravatělý manažer sdělí: „Je mi líto, ale jste o 3 – 4 vteřiny na zákazníka pomalejší než automat!